Oddělené světy

Ještě teď mi běhá mráz po zádech.. Chvílemi jsem jen kroutila hlavou nad tím, čemu je člověk ochoten uvěřit a podlehnout i za cenu vlastního života.. Rosalinde Mynster byla krásná a svoji roli zahrála lépe než přesvědčivě.. Skutečně jsem jí věřila všechny slzy i radost.. Kdo mě ale zaujal mnohem víc, to byl Johan Philip Asbæk.. Není to kdovíjaký krasavec, ale vyzařuje z něj něco, díky čemuž mě film bavil mnohem víc.. Možná to byla lidskost.. Každopádně byl úžasně přirozený a skutečný! I hudba je nádherná.. A líbí se mi, že film si na nic nehraje.. Vše je natočeno prostě tak, jak to chodí - a to je skvělé!!! (10.04.2012)

Znepokojový, emotivní a skoro až dojemný náhled do světa sekty (nic jiného než sekta Jehovisti nejsou), o které v našem prostředí máme jenom kusé inforamce. Mimořádně reálný příběh o tom, jaké překážky musí mladý člověk překonávat, pakliže je součástí nepřejícího a demagogického prostředí. Hlavní hrdinka, která se musí rozhodnout buď pro svou rodinu, dosavadní způsob života a víru nebo pro mladíka, kterého miluje, to skutečně nemá jednoduché a vám nezbývá než jí fandit, aby našla způsob jak být spokojená. (17.05.2011)

Víra v něco (nemusí to být hned bůh, klidně osud, či jen nějaké to neurčité mystično) je v určitých momentech i prospěšná. Například při nemoci, válkách, neštěstí atd. Člověk má v těch těžkých chvílích potřebu se obrátit pro pomoc někam jinam než k druhému člověku a to já plně chápu. Snímek nám ukazuje, jak víra je nepraktická v osobním a každodenním životě. Zvlášť specifická víra, která tě v plno každodenních činnostech omezuje. Bohužel, já celému tomuto dílu nemohl přijít jak na chuť, tak skoro ani na jméno. Žádné pocity, krom pocitu rozhořčení z neustálých změn názorů hlavní postavy, ve mě celý průběh filmu nevyvolal. Také osoba hlavní aktérky mi přišla nesympatická až skoro arogantní. Spíše nedoporučuji, možná jen jako odstrašující případ pro někoho kdo by chtěl začít koketovat se sektami. (16.03.2018)

S oblibou občas listuji Strážnou věží, zejména sekcí s dotazy čtenářů. Při čtení této sekce se stejným dílem bavím absurdními otázkámi i ještě absurdnějšími odpověďmi (na sebetriviálnější dotaz je věřícímu seriózně odpovězeno z kontextu vytrženým, abstraktním a nicneříkajícím citátem z Bible) a stejným dílem je mi smutno. Nemám rád dogmatismus a fanatismus v kterékoli podobě - a esencí členství ve Svědcích Jehovových je, zdá se, být právě dogmatikem a fanatikem, tedy nepřipouštět si jakékoli pochyby o svém přesvědčení či o jeho schopnosti zodpovědět každou otázku lidského bytí. Právě v tomto bodě působí film To verderer naivně. Znám osobně několik fanatických lidí různých zaměření (byť se jim úporně snažím vyhýbat) a musím konstatovat, že jakákoliv racionální diskuse s nimi je nemožná a předem odsouzená k nezdaru. Film To verderer se však diváka snaží přesvědčit, že stačí poměrně málo k tomu, aby se vírou zaslepenému člověku otevřely oči, zejména že je prý potřeba láska. Film však nedostatečně vykresluje a zdůvodňuje psychologické motivy jednání postav, resp. je podává zkratkovitě, a působí tak nevěrohodně. Stejně tak se zde vyskytuje určitá tezovitost a přehnaná doslovnost (všichni víme, že Svědci Jehovovi rozdávají po domech své publikace s kýčovitými obrázky, stejně jako že odmítají transfuzi krve a věří v brzký Armageddon - film to však nezapomene několikrát zdůraznit a současně odsoudit, čímž pouze neinvenčně přebírá zažitý stereotyp). Snímku se však v žádném případě nedá upřít technická zručnost (zejména práce s kamerou a střihem je skvělá a upomíná stylem na jiná dánská filmová dramata poslední doby - kupodivu mívají v tomto ohledu dost společného) a herecké výkony jsou vynikající. (18.02.2009)

Lidé mají zvláštní dar zbytečně komplikovat své životy a především životy těch ostatních. A to díky jinému daru či spíše prokletí. Tam kde jsou emoce, tam je radost ale většinou i obrovská bolest. V té chvíli má člověk nejblíže k "oprášení" svého dalšího daru - k víře. Mně však zůstává záhadou, proč se lidé upínají k bohu tak krutému a destruktivnímu, bohu některých částí Starého zákona. Proč by chtěl jakýkoliv Bůh po člověku, aby zavrhl své nejbližší, své rodiče, děti, sourozence? Bůh tedy není láska? Je tedy Bůh nenávist? Ale je to pak ještě Bůh? Děti, které vyrůstají ve víře svých rodičů stojí před krutým rozhodnutím, stejně jako rodiny mladých lidí, kteří se stanou kořistí "průkopníků". Jak kruté bylo ve filmu sledovat odlišné chápání tohoto rozhodnutí v etapách vyvíjejícího se dětského rozumu a vnímání okolí. Autorům patří můj obdiv. (25.04.2011)